Reagovat na příspěvek
[Autor: čtenář] [Datum: 20.11.2002 8:40:11] |
Pro informaci názor z časopisu Týden (strana 74, článek Vraždící literáti):
Jak a koho bijí a zabíjejí spisovatelé
Lidé od pera jakožto plaší introverti, uzavření za psacím stolem a neschopní ublížit mouše? Ta představa už dávno neplatí: bývají mnohem agresivnější a neomalenější. Přinejmenším na stránkách knih.
Protivníky a kritiky pomyslně poráželi ve svých textech už staří Řekové a leckterý klasik podlehl nutkání vyrovnat se s oponenty skrze literární dílo. Někdy prostřednictvím alegorie, někdy bez okolků, rafinovaně i ublíženě. V případě několika titulů, které vyšly česky v průběhu posledního čtvrtroku, však krvežíznivost spisovatelů překračuje obvyklé hranice. Přičemž nejde jen o záležitost překladů, do boje se vydal také jeden zneuznaný domácí autor.
Osudný jazyk
Románem, který zmíněné hranice překračuje nejméně, je Smrtící překlad od devětatřicetiletého argentinského autora Pabla De Santise (přeložila Lada Hazaiová). Nakladatelství Mladá fronta jej vydalo v edici Detektivky, což bohužel trochu mate: text se sice po většinu času jako detektivka tak trochu tváří, ve skutečnosti jde o fikci s tajemstvím spíše v duchu De Santisova krajana Borgese, jen plytčí a méně obratně vymyšlenou. Máme tu sice amatérského detektiva, ale příběh nekončí klasickým rozřešením záhady, spíše jejím uzavřením, aniž bychom (stejně jako zmíněný pátrač) odhalili pozadí čtyř dramatických (sebe)vražd. Přitom vše se odehrává v prostředí, kde bychom nic podobného rozhodně nečekali: v průběhu kongresu překladatelů. Jestliže u tvůrců lze občas připustit, že mohou být vznětliví a náladoví, že je vášeň, vztek či rozhořčení dožene k agresi, u překladatelů je něco takového takřka nepředstavitelné. Ti naopak trpělivě vysedávají nad texty a musejí snášet upomínky nakladatelů a případné kontroly puntičkářských autorů. Přesto jeden z delegátů v Puerto Esfinge, romantickém místě na nejjižnějším pobřeží Argentiny, zemře pádem do hotelového bazénu, jeho kolegyně bez vysvětlení zesne ve spánku a třetího najde hlavní hrdina, jak umírá mezi vyplavenými řasami na mořském břehu. Nakonec se sice ukáže, že je neusmrtil jiný překladatel, nýbrž že jim byl osudný zájem o jistý zapomenutý starobylý jazyk, přesto však po přečtení De Santisovy knihy vyhlíží zdánlivě fádní a úmorné překladatelské řemeslo hned poněkud hrozivěji a nebezpečněji.
Francouzský Tarantino
Ovšem podstatně větší jatka se strhnou v tentokrát již poctivé detektivce Francouze Daniela Pennaka Obchodnice s prózou, z níž budou mít jistě radost početní čeští obdivovatelé černého a krvavého humoru filmového režiséra Tarantina. Hlavním hrdinou, který nakonec případ rozřeší, i když je po vražedném útoku upoután na lůžko v kómatu, tu je, nezvykle, nakladatelský redaktor Malaussene, jehož hlavní pracovní náplní je odmítat špatné rukopisy. O život jde hned v úvodní scéně knihy, když musí pacifikovat hromotluka vymáhajícího na něm vydání svého grafomanského dílka. Zhrzený autor Malaussenovi sice zdemoluje kancelář, nakonec však odejde alespoň se špetkou nové energie: to když mu redaktor namísto slibu vydání zapůjčí k přečtení a posouzení vlastní rukopis, taktéž několikrát odmítnutý. Tento tragikomický úvod pouze uvádí bizarní příběh o sérii brutálních vražd, jichž se kupodivu dopustí autor vydávaný a mimořádně úspěšný; potíž je v tom, že si jeho úspěchy přisvojuje někdo jiný. Triviální sešitky o tom, jak mladý muž pílí a vůlí ke štěstí a mnoha penězům přijde, sepisuje spíše jen pro sebe psychicky zpočátku jen trochu narušený muž víceméně jako autoterapii. Vykutálený čachrář se však jeho díla chopí a záhy se z oněch knih stanou bestsellery zachraňující finanční situaci nakladatelství. Jenže pravý autor náhodou zjistí, že z něj někdo jiný tyje a všechny, kteří se na spiknutí proti jeho literárnímu géniu podílejí, začne postupně likvidovat. Ve finále prohlédne, že ne všechny oběti si smrt opravdu zasloužily a podnikavá šéfredaktorka nakladatelství, "obchodnice s prózou", z něj ještě vyždíme poslední text, zpověď masového vraha. Bezpochyby další bestseller. Pennac nevypráví zdaleka tak jednoduše a přímočaře: jakožto skvělý detektivkář čtenáři "pouští" pouze náznaky celého dramatu, precizně ho vede peripetiemi děje, přičemž ho stále udržuje v napětí a nejistotě: obojí pak nutí hltat další a další řádky, dokud není 430 stránek paperbacku přečteno. Sarkasticky si přitom dobírá zejména reklamní praktiky nakladatelů, ale také novináře, policisty, pouliční gangy a třeba doktory, když jeden pacientovi v kómatu bezohledně vykrádá orgány, aby je mohl transplantovat jiným. Pennac (ročník 1944) srší vtipem i nápady, co do míry invence a schopnosti důmyslně vystavět sice bláznivý, ale stále poctivý napínavý thriller, v českém (i překladovém) prostředí nemá obdoby a vzdáleně se mu blíží snad jen detektivní parodie jeho legendárního krajana Borise Viana alias Vernona Sullivana. V roce 1993 tu bez povšimnutí vyšla už jedna jeho kniha se smolařským dobrákem Malaussenem nazvaná Stařenky milují střely dum dům. Tentokrát by už pozornosti uniknout neměl a nakladatelství Dauphin a Mladá fronta, která překlad Vlasty Misařové společnými silami vydala, by neměla váhat nad Pennakovými dalšími tituly.
Pište o mé knize!
Podstatně toporněji na to jde poslední násilník v tomto výběru, tentokrát Čech Martin Daneš, dosud známý spíše jako politický komentátor a poslední dobou také jako šéfredaktor pornografického časopisu Hustler; i když také jemu nutno přiznat některé kvality v žánru frašky. Neúspěšný spisovatel Záruba, do značné míry autobiografický hrdina Danešovy novely Jak se nestat spisovatelem, se úporně snaží k vydání prosadit sbírku svých milostných povídek (Daneš si před třemi lety sám vydal deset nudných
a upovídaných povídek pod titulem Pokusy o lásku, pokusy o rozkoš). Žádný nakladatel ji nechce, takže mu ji nakonec pomůže vydat jeho matka. Tím potíže nekončí, protože o ní nechce psát žádný kritik. Knihu si dokonce nepřečte ani Zárubův dobrý přítel, který nicméně svolí k tomu, že si ji Záruba pod jeho jménem sám zrecenzuje pro vlivný deník. Knihu vlastně kromě jejího autora nepřečte nikdo, přesto má zneuznaný spisovatel dojem, že je geniální a snaží se o tom přesvědčit i ostatní.
Česká facka
Nakonec mu k tomu má pomoci eskapáda spisovatele naopak veleúspěšného. Jen úplný analfabet pod Danešovým suverénem Xylofonem nerozpozná Michala Viewegha (všechny ostatní postavy karikují některou žijící osobu z literárního nebo novinářského prostředí): Daneš si vypůjčí Viewegův reálný pěstní konflikt s literárním kritikem Slomkem a zoufalý Záruba to zkouší podobně. V žánru frašky samozřejmě platí, že ani takhle to nemůže vyjít: ač spisovatel ztluče apatického kritika, paradoxně jediného, který jeho knihu alespoň číst zkusil, mnohem víc než předtím Xylofon redaktora Holomka, nepomůže mu to ani v nejmenším. Ohlas v tisk u to opět nevynese. Ještě pro jistotu vrazí jednu do brady také Holomkovi a nakonec v uštípnutém závěru končí s vyhlídkami na místo literárního redaktora v celostátním deníku. Daneš sám ovšem vítězí: anabáze s nepovedenou knihou mu pomůže k napsání této, mnohem čtivější, kde si našel žánr sobě vlastní, k němuž směřuje už ve svých komentářích: totiž jízlivou lidovou taškařici v duchu Miloslava Švandrlíka. Však ji vydává Knižní klub, největší české nakladatelství, které nepochybně zajistí dobrý prodej i pozornost médií (což se vlastně děje i tímto textem). Že by tedy skutečně skrze násilí vedla cesta na literární výsluní? Pokud je o něm psáno tak originálně a s nadhledem, jako to umí Pennac, tak nepochybně. Danešova (Vieweghem vytýčená) cesta má jedno úskalí: někteří literární kritici jsou fyzicky celkem zdatní a jejich souboj s autory by mohl dopadnout zcela opačně, než si zhrzelí tvůrci původně vysnili.
|