Reagovat na příspěvek
| Bílá hora [Autor: Jaroslav Durych] [Datum: 31.10.2002 13:00:42] |
Poněvadž nejsme v této zemi ani cizinci ani levobočky, nýbrž vlastními syny a zákonitými dědici těch, kteří od úsvitu dějin po staletí tvořili tento národ a jeho dějiny, pilně a věrně střežíce poklad víry katolické, máme svatou a nezadatelnou povinnost chrániti jak jejich odkaz, tak i své dědictví a své právo. My jsme vlastními dědici této země, neboť my vyznáváme katolickou víru. I sluší se, abychom věrně se drželi všeho, co skrze tuto víru bylo dáno našemu národu, nečiníce v této věci žádného ústupku, neboť dosti jsme mohli poznati odpůrce své a toliko nezletilý smí chápati, co jest to víra.
Mnozí už se pokusili zrušit odkaz předků, aby nás mohli vyhnat a vyloučit z dávného obcování s knížaty, králi a světci našeho lidu. Mnozí se snažili uvésti sem vyvrhele celého světa, aby zde hanobil vlastní náš dům. Nikdy však úplně nevyhasla věrnost a poctivost těch, kteří zde zůstali v staletích osiřelosti a na které vzpomínáme s pýchou a úctou. Nezhaslo světlo věčné, nepřestala se sloužiti mše a nezatřásla se ruka, jež proti přesile útočících tasila meč. Věrný jest Bůh: Vytrhl z ponížení svůj lid a zjevil svou sílu. Přes tři sta let už se raduje země z porážky nepřátel víry na Bílé hoře.
Bývaly doby všelijaké a nikoliv každodenně se usmívá slunce. Věčný jest zápas a věčná jest zkouška. Rozmnožen byl počet těch, kteří vyznali víru, dvojnásob však i trojnásob rozmnožen počet malověrných, počet těch, kteří se skrývají, počet těch, kteří zapírají. Jasný byl zázrak vítězství na Bílé hoře, temné však zůstává smýšlení těch, kteří pošilhávají po přízni palatinské. Jest zajisté uprostřed tohoto lidu přemnoho tisíc katolických Švejků, starých i mladých, tupých i vrtohlavých, jak sluhů, tak jemnostpánů; jistě pak nesluší ses těmito lidmi se ukazovati protivníkům; ať tedy v klidu užívají ovoce pokrytectví, ať v pokoji odpočívají až do dne probuzení! Vždycky to bylo a bude, že v hodině nebezpečí, když v dešti a vichru bdí před nepřítelem unavená a hladová stráž, ti, kteří jsou obléháni, v klidu a teple hoví neřestem svým či tajně se dohadují, jak by se vzdali. A tak jest i nyní. Nedbá však toho velitel stráže; ví, že ti malodušní též mohou uhořeti při požáru města, že zmeškati mohou hodinu zrady a pokrýti svými mrtvolami chodníky ulic. Jest věcí velitelů jak spravedlnost, tak soucit. Ne všichni jsou muži, kteří se zevnějškem svým podobají mužům, a jistě pak síla a rozhodnutí se do rukou dává jen mužům.
Čím tedy bychom byli bez Bílé hory? Byli bychom vůbec? Co se to vlastně přihodilo na Bílé hoře? O čem k nám mluví Bílá hora? Mlčte a naslouchejte! Smekněte, poklekněte a skloňte hlavy! Slyšíte? Jak zněla modlitba vojevůdcova? Dej mi sílu proti nepřátelům tvým! Ukaž, že jsi matka!
O, pramálo přemýšlíte o tomto dni, pramálo uvažujete o jeho slávě, točíce se okolo ní jako slepí a pošetilí! Bývaly časy, kdy tento den oslavovalo město jako den svého triumfu, jako den vysvobození před zatracením. Ty časy minuly. Zapomnělo se už na to, že Bílá hora jest místo svaté, a toto místo bylo vydáno všanc těm, kteří tam přicházeli za zcela jiným účelem než za tím, aby oslavovali zjevení milosrdenství, jak by se slušelo pravým synům této země. Nevíte, co jest to Bílá hora. To je místo slávy. To jest to nejpamátnější místo v této zemi. Tam bylo zachráněno naše dědictví, naše prvorozenství a náš život, časný i věčný. Místo zbožnosti a vděčnosti otvírala se srdce hlasům úst křivých a pokořující lež byla přijímána vděčněji než sláva pravdy. Milejší se zdálo truchliti nad tímto dnem jako nade dnem porážky než oslavovati tento den jako den vítězství. Ale každému to, co mu patří!
Kdo tedy byl poražen na Bílé hoře, ať želí! My jsme to nebyli. My se k tomu dni hlásíme vděčně a hrdě. Byl to den našeho osvobození, byl to den osvobození prvorozených a pravých synů tohoto národa. A ukázala i věda historická, ukázali i historikové, chladní a nepřívětivý, že vítězství toto bylo zázračné, neboť ať čtete vylíčení bitvy v kterékoliv knize a v kterýchkoliv pramenech, marně se namáháte vysvětliti si porážku vojsk zimního krále nějakým způsobem přirozeným.
My tedy tvrdíme a prohlašujeme, že na Bílé hoře nebyl národ poražen, nýbrž osvobozen od nepřátel nejnebezpečnějších a nejhorších. Pro nás je to právě potvrzením naší důvěry v nepřemožitelnost našeho národa. Jsme národem vítězným a nestojíme o to, aby nás někdo nutil k uctívání porážky, která se nás netýkala. Kdo chce porážku uctívati, ať ji uctívá! Každému, co mu patří! A nám patří toto vítězství. Přijímáme tento den do svého kalendáře jako den slavný. Činíme to dobrým právem jako potomci a dědicové těch, kteří vedli tento národ od úsvitu dějin křesťanství po celá staletí cestou víry a věrnosti k Bohu a k Církvi. Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť známe právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje. Dosti už bylo koktání, zajíkání a vyhýbání. Nesluší se, abychom mluvili neurčitě. Jsme tady a víme, kdo jsme. Můžeme odpovídati, vidí-li se nám to dobré; jinak nemusíme. O své duchovní příslušnosti pak rozhodujeme sami. A tím pro nás jest i česká otázka vyřízena.
|