Reagovat na příspěvek
| sem se nák rozjel, panstvo... [Autor: Szandor] [Datum: 02.07.2002 0:44:38] |
Dnes večer Tomáš vypil tři škopky, vyhulil dva jointy a spolykal čtyři Ibuprofeny a Diazepamy.
Seděl na chodbě u záchodků, ruce opřeny o kolena, na nich položena hlava. Jediný, co mlhavě vnímal, byl dunivý zvuk rockové hudby linoucí se sem od parketu. Měl zavřený oči, pod víčky se mu odehrával divoký mumraj barev, ze své paměti nyní lovil vzpomínky, které už dávno zasypal pískem čas. Teď se ale vše vracelo na světlo, znovu se přímo před ním odehrávaly nejbujnější představy, spojení fikce a skutečnosti, které od sebe nebyl schopen oddělit.
Něco ho volalo zpátky.
„Tome, Tomáši,„ někdo ho jemně drží za rameno. Ne – není to žádný tvrdý dotyk, je sametový a měkký, stejně jako ten hlas, který ho přivádí opět mezi lidi. Tomáš zvedá hlavu a s nemalou námahou otevírá své krví podlité oči. Nejdřív nerozeznává víc, než jen jakýsi stín, snad skvrnu na Slunci – přízračnou bytost. Ale postava získává čím dál tím jasnější obrysy, Tom nejprve poznává téměř až po pás dlouhé černé vlasy. Zelené uhrančivé oči. Výrazný, ale krásný nos, plné rty. Velká ňadra schována pod černým tričkem, holý pupík, ploché bříško.
Znám tě, prolétlo Tomášovi hlavou, ale slova nechtěla dobrovolně vyjít z úst. Znám tě, ale prostě si tě nemůžu zařadit.
Postava – dívka – nádherná dívka – si před něj dřepla a vzala jeho obličej do svých dlaní. Tomáš opět apaticky zavřel oči.
Naléhavý hlas se mu zarýval do lebky jako vrtačka: „Tome, slyšíš, Tome, nespi, vzbuď se…„
Tomáši vyšel mezi rty jakýsi zvuk. Zněl trochu jako otázka. Dívka nerozuměla, naklonila se k němu blíže.
„Co jsi říkal, Tomáši? Opakuj to, prosím tě.„
„Co chceš?„ zašeptal Tomáš tak nejsrozumitelněji, jak mu to jenom jeho stav dovoloval.
„Pojď se mnou na vzduch, Tome, vstávej.„
„Já – sám – nevstanu.„ Tomáš s námahou odsekával slova jedno od druhého, aby jeho mluvený projev dával posluchači alespoň nějaký smysl.
Ta hebká dlaň dívky chytla jeho tvrdou mozolnatou ruku a táhla ji nahoru.
„Pojď, já tě teda zvednu a vyvedu tě ven.„
Tomáš chtěl říct, ať ho nechá napokoji, že je mu dobře tam, kde je a nechce měnit svoje stanoviště. Ale hlasivky opět – jako už tolikrát – vyhlásily stávku. Chtěl se tedy vytrhnout té dívce, jejíž podoba jakoby už vystupovala z mlhy jeho vzpomínek, ale nezmohl se ani na to. Jen poslušně splnil příkaz. Pomalu se postavil na svá umrtvená chodidla a ihned se zapotácel. Opřel se proto o špinavou stěnu a hlasitě oddechoval. Naléhavý hlas a ač měkký, tak přesto pevný stisk dívčiny ruky ho poháněl dále.
„Otevři oči. Tome, neodpočívej, vyvedu tě na vzduch, chytni se mě.„
Tomáš pootevřel oči. Světlo, i když ne příliš ostré, působilo bolestivě. Velmi bolestivě pro někoho, kdo už si zvykl žít v noci. Jestliže se ovšem samotná existence – přežívání – dá nazvat životem.
Příliš dráždivé světlo na chodbě. Bílý svit z lustrů. Příliš nepříjemný zvuk linoucí se sem od parketu. Dupot nohou, bubny, kytara, zpěv…
Tomáš přehodil svou paži přes dívčino rameno a pokusil se napřímit. Nyní zjistil, že děvče je skoro o dvě hlavy menší než on. Zapřel se o ni, opřel svoji hlavu o její – musel se přitom trochu nahrbit – a poddal se rytmu její chůze.
Levá noha, pravá, levá… ještě nikdy mu chůze nezpůsobovala tolik námahy. Točila se mu hlava a před očima se mu roztančila červená kolečka.
Procházeli kolem parketu, dívka si ze židle bere černý kabát a obléká si jej, otevírá skleněné dveře a nyní vycházejí na čerstvý půlnoční vzduch. Možná by i zářily hvězdy a svítil měsíc, kdyby nebylo pod mrakem a neschylovalo se k bouřce. Dívka zavedla Tomáše ke schodům a opatrně ho na ně posadila. Sama si sedla vedle něj a upřela na něho zrak.
Chladivý vánek pomalu odnášel Tomášovu otupělost. Začínal opět vnímat svět kolem sebe i svoji osobu.
A i tu bytost, co seděla vedle něj.
Dana, to je přece Dana, proběhlo Tomáši líně hlavou.
„Kdys byl naposled ve škole, Tome?„
Chvíli mlčel, „nevím… není to jedno?„
„To není jedno. Víš, jak je to dlouho? Měsíc. Seš v maturitním ročníku, uvědomuješ si to?„
Tomáši vadil naléhavý a vyčítavý hlas Dany, její pohled upřený na jeho otrhanou a ušmudlanou postavu, na jeho rozcuchané a mastné blonďaté vlasy a zohyzděný obličej. Ale přitom mu samotná postava té dívky nepříjemná nebyla. Možná byl dokonce rád, i když nevěděl proč. Seděl mlčky, nutíc svoji mysl k absolutnímu návratu do reality. Jde to těžko, zatraceně těžko.
„Dani, nemáš cígo?„
Dana zalovila v kapse kabátu a vytáhla pomačkanou krabičku. Vzala z ní jednu cigaretu. Vložila ji mezi své rty a zapálila. Jednou potáhla, vypustila kouř a podala ji Tomášovi.
Když pro ni natahoval ruku, všiml si, jak se mu třesou jeho od nikotinu žluté prsty.
Labužnicky potáhl. „Marlboro, chuť divokýho západu,„ řekl chraptivým hlasem a usmál se. Usmál se – věděl, že po strašně dlouhé době. I na Danině tváři se objevil úsměv.
Ale oči má smutný, pomyslel si Tomáš, zdá se mi to, nebo v nich má vážně slzy? Možná se jenom tak lesknou. Má krásný oči.
„Neměla bys být tak smutná,„ zašeptal Tomáš, pozorujíc kouř stoupající z cigarety, svíjející se ve vánku jako malý had.
„Tak proč to děláš?„ zeptala se Dana.
„Co jako dělám?„
„Proč se ničíš?„
„Co tím máš na mysli?„
„Copak to nevíš?„
„Chcu to slyšet od tebe.„
„Dyť se z tebe stal normální feťák. Promiň mi to, ale je to prostě tak.„
„Nikdy to nikomu nevadilo.„
„Mně jo.„
„Když jsem s tím začal, nikdo mi to zvlášť nevymlouval. Nikdo se o mě nestaral a teďka se už na mě všichni definitivně vysrali.„
„Myslíš si, že mně nevadilo, když jsem tě pozorovala, jak deš ke dnu?„
„To máš jedno. Vykašli se na to.„
„Já na to ale kašlat nemůžu. Víš, jak tě ty drogy a chlast zničily?„
„Drogy nejsou hřích, není to svátost. Je to způsob života.„
Tomáš zase potáhl z cigarety, „nevíš, kdo to náhodou řekl?„
„To byl Burroughs, Tome. To byl jeden z tvejch nejoblíbenějších spisovatelů.„
„Je to možný. Teďka už jsem docela dlouho nečetl.„
„Kdy naposled?„
„Nevim, není to jedno?„ Tomáš odhodil hořící nedopalek cigarety do bahna. Začal být trochu nervózní. Cítil, že se mu vrací zdravý smysly. Věděl, že tohle je nejdelší rozhovor, kterej v posledních týdnech vedl. Už toho měl plný zuby. Chtěl klid. Potřeboval prášek. Nebo LSD. Koks. Travku. Cokoliv.
Ale byla tady Dana. A taky chtěl, aby tady zůstala, i když nevěděl proč. Měl ji rád. Určitě ji někdy měl hodně rád. Ale v tuto chvíli ji nenáviděl. A potřeboval zároveň.
„Jak vypadám?„ řekl po chvilce mlčení Tomáš. Už byl zcela při smyslech, delirium i opojení zmizelo. Zůstal chlad a melancholie.
„Cože?„ zeptala se překvapeně Dana a zamrkala.
„No, už strašně dlouho jsem se neviděl v zrcadle a netuším, kdy jsem si naposled převlíkl tuhle košili a mikinu. Už je to taky docela doba, kdy sem si naposled umýval vlasy. Sám ani nevím, proč se tě ptám, ale prostě by mě zajímalo, jak jsem na tom.„
Dana si jej prohlédla od hlavy k patě a pak zase zpátky od paty k hlavě a poté bez jediného slova odvrátila a sklopila zrak.
„Žádná odpověď taky odpověď,„ poznamenal Tomáš a oprášil si nohavici svých riflí. Bylo na nich přilepeno bahno, zvratky, smrděly slivovicí, vínem a trávou. Tomášova očišťovací procedura stav kalhot nijak nevylepšila.
Podrážka jeho pravé tenisky byla už skoro úplně odlepená a jakž – takž na svém místě držela jen díky zavíracímu špendlíku, kterým botu Tomáš vyspravil asi před týdnem.
Dana ho chytla za ruku, zrovna když si prohlížel své boty. Zpočátku leknutím málem ucukl, poté stiskl její měkkou dlaň, propletli se navzájem prsty, seděli a mlčeli. Tomáš, ač většinou roztěkán, nyní cítil neuvěřitelný klid a pohodu, bokem přitisknut na dívku, oba dva vzdorujíce stále sílícímu větru. A v něm zanikala hudba linoucí se z nízké cihlové budovy, kde se ti dva po takové době opět setkali.
Ale ne tak úspěšně jako větru se Tomáši podařilo vzdorovat myšlenkám. Proudu myšlenek, který zaplavoval jeho hlavu, nechápal skutečnost, že tak strašně rychle vystřízlivěl, jeho myšlenky byly rovněž rychlé, jasné a srozumitelné. Jo, už dlouho se necítil tak – příčetný.
Vedle rockového klubu ležely lány pooraného obilného pole, až daleko u obzoru se rýsovaly malé pahorky pokryty lesy.
A od těch míst se poprvé zablesklo.
Zanedlouho přišel dunivý úder hromu.
„Šestnáct,„ řekl Tomáš, „šestnáct vteřin od záblesku k zahřmění. Bouřka je teda asi pět kilometrů daleko.„ Na Tomášově tváři se usadil úsměv.
Dana se skoro polekala, když si všimla, jaká z něho najednou vyzařuje síla a energie, měl jí snad více, než za starých časů.
Na Danin zátylek dopadla první dešťová kapka. Oblohu pokrývala černá a těžká bouřková mračna, rychle proháněna po nebi větrem, který se poznenáhlu měnil ve vichr. Cítila sílící stisk Tomášovy ruky. Podívala se na něj. A on se jí díval přímo do očí; uvědomila si, že je to poprvé, co to udělal.
Kapky se stále rychleji snášely na zem.
V tu chvíli celou oblohu osvětlil mohutný záblesk, na zlomek vteřiny jakoby snad bylo poledne a ne hodina po půlnoci. Blesk v ten samý okamžik doprovodilo ohlušující zahřmění. Bouře řádila přímo nad nimi, ač tisíce metrů vysoko. Do jejich zad se opřel poryv vichru a dešťové kapky se změnily v celé provazce vody mířící bez přerušení od oblohy až rovnou k zemi.
Dana vyskočila a chtěla se schovat do klubu. Ale Tomáš, ač se pomalu zvedl na nohy, neměl nejspíš v úmyslu rychle utéci, držel ji za ruku a promluvil klidným hlasem: „Tak tebe zajímalo, co mě k tomu mýmu novýmu způsobu života vedlo?„
Dana se překvapeně otočila, sledovala vyrovnaný výraz v Tomově tváři, jeho mírný úsměv a na stranu skloněnou hlavu. Ač jí do očí, nosu a uší tekly přívaly vody, měla promočené boty a kalhoty zcela přilepeny na nohy, ač její černý kabát neposkytoval prakticky žádnou ochranu před bouří, která zuřila přímo nad nimi, tak stála půl metru od Tomáše a visela na něm pohledem. Dana nyní z něčeho dostala strach. Ne z osoby toho zvláštního melancholického chlapce, snad jen z předtuchy věcí příštích.
„Co mě teda k tomu vede?„ začal Tomáš. Vichr kymácel jeho postavou, mrzly mu ruce a zatékalo mu do bot. Neustálé a nepřetržité hromobití, nejhorší, jaké kdy zažil, přehlušovala jeho slova.
Proto začal křičet, rozhodnut přeřvat zuřivý vztek přírody:
„Vede mě to k tomu to, že už vosumnáct let se plácám ve sračkách, ze kterejch si nemůžu pomoct.„
Tomáš pustil Daninu ruku, chytil se zábradlí, zvrátil hlavu, zadíval se přímo na oblaka a zařval:
„Vede mě to k tomu to, že se každý ráno probudím a nevím proč.„
Voda mu plnila ústa, Tom ji polykal a vyplivoval, rty staženy do úsměvu jako někdo, kdo pochopil, že už všechno prohrál a přijal svoji roli pokořeného se zdrcujícím sarkasmem a cynismem namířeným proti světu, proti sobě.
„Vede mě k tomu pokrytectví, bez kterýho už nikdo není schopnej žít.„
Křičel svá slova k obloze, zpola oslepen chaotickým rejem blesků.
„Vede mě to k tomu to, že ani já už nechci žít, ale jsem příliš velkej srab na to, abych umřel.„
Sklonil svůj zrak, přešel k Daně a řekl jen pro ni:
„A hlavně – nemám důvod nedělat to, co dělám.„
A pak zašeptal ještě něco, co Dana zcela nepostřehla, ale později by mohla přísahat, že to znělo jako „miluju tě„.
Tomáš ji pohladil po jejích mokrých a zplihlých vlasech a s úsměvem, stále stejným přetrvávajícím úsměvem řekl: „jdi se schovat dovnitř, do tepla a sucha.„
Pak se naposledy, na dvě vteřiny zadíval do jejích nádherných očí, které se mu vždy tolik líbily.
A otočil se. Rozběhl se do polí.
Dana za ním chtěla zakřičet, ať neblázní a vrátí se, ale pochopila, že by to nemělo žádný smysl.
Obrys jeho postavy se už ztratil za deštěm ve tmě a Dana se mlčky vrátila k baru. Šla se sklopenou hlavou a nevnímala lidi kolem sebe. Po tvářích se jí koulely slzy, ale protože byla tak promoklá, nikdo to nepoznal.
Tomáš běžel po bahnité hlíně, jak nejrychleji mohl. Hlasitě dýchal a ještě hlasitěji se smál a křičel – vše zanikající v průtrži mračen – promočen na kost, neviděl metr před sebe, utíkal po poli a neohlížel se. Ruce měl rozpřaženy, hlavu zdvihnutou k obloze; pozorujíc běsnění oblaků a mračen, oslepován záblesky a ohlušován hřměním, běžel stále dál…
|