REAKCE NA ČLÁNKY "KNÍRAČ č. 1/2006"

založil:
marpet
dne:
1.6.2006 14:15:38
kategorie:
Zábava
Zaregistrujte se a získáte:
- vlastní unikátní přezdívku
- vlastní ikonku
- soukromé zprávy
- oblíbené diskuze
- a spoustu nových funkcí
* registrace je zdarma
 Marcela Havlínová (xxx.xxx.79.199)reagovat 1.6.2006 14:17:33
Není už pozdě ?
To je titulek článku, který vyšel Ing. J. Hlavaté v časopise KNÍRAČ 1/2006. Dotýká se zde současných kvalit kníračů. Protože tento článek byl formulován jako výzva k diskusi, dovoluji si se k ní připojit. Lze souhlasit, že povahy se výrazně zlepšily – konečně přestávají být knírači laickou veřejností akceptováni jako ti malí, protivní, uštěkaní psíci. Nelze však souhlasit s tím, že by byli hůře cvičitelní. Sama mám doma již pátého malého knírače. První kníračka byla klasický uštěkánek. Ale naštěstí štěkala potichu. Ostatní čtyři byli již z linií importovaných. Ani jednomu z těch pěti kníračů nechyběl a nechybí dostatečný temperament. Nakonec kdo z řad kníračkářů např. nezná Ing. Z. Rozovou, která stále velmi úspěšně reprezentuje po řadu let naše malé knírače právě ve sportovní kynologii. Spíše se mění styl života a je stále méně času na soukromé aktivity. Od chovatelů velkých kníračů často slýchám vzhledem k jejich povahám, že chov těchto velikostních rázů se rozděluje na chov exteriérový na úkor povah a na chov pracovní. Protože nemám tolik zkušeností v pobočce, nerada bych se k této problematice vyjadřovala. Ale znám jednotlivce a například právě z importovaných linií, kteří splňují jak exteriérové tak povahové vlastnosti plemene. Kvalita srsti je v posledních letech opravdu velmi diskutovaným problémem u kníračů malých. U barvy pepř a sůl a černostříbřité se však o zvláštní zvýšené péči mluvit nedá. Např. ze čtyř mých malých kníračů pepř a sůl z importované krve tři nevyžadovali zvláštní péči o srst. Při běžné údržbě (trimování a následné ostříhání) měli a mají kvalitní tvrdou srst na požadovaných partiích. Jediným rozdílem je podstatně bohatší ochlupení vousu, hrudníku a končetin. Toto ochlupení je měkkčí, ale srovnatelně s první kníračkou, ale i kdysi mými knírači středními. Pokud z praktických důvodů někomu vadí náročnější údržba dnešního střihu kníračů s delším chlupem vyžadovaná na výstavách, může se uchýlit ke staršímu střihu s podstatně kratším chlupem – a je po problémech. O čtvrtém nechci zatím hovořit, neboť se jedná o pětiměsíční štěně, které zatím nemá typ srsti dospělého jedince. Ani od svých chovatelů nemám informace, že by výrazně údržba srsti narostla. Vím o problémech srsti kníračů malých černých – tvrdost a barva. Ale i zde je zájem poctivých chovatelů o nápravu situace. A daří se. Taktéž malí bílí již tolik netrpí absencí podsady atd. atd. Prostě chovatelství je o trpělivosti a stálém pygmalionství. Dost mě zaujalo, jak se hodnotí importovaní krve – jako „nezřízené a nekontrolovatelné“. Předně, přímé používání imporotvané si nemohou dovolit všichni z jednoduchého a prostého důvodu – je to dosti náročný ekonomický krok. Takže z valné části se u většiny chovatelů jedná o nepřímé využívání cizí krve – již formou zapojování odchovaných potomků. A pokud je mi známo, tak stále tito jedinci musí odpovídat standardu a chovným podmínkám. Tzn., že musí projít výstavou, bonitací (tj. kromě hodnocení exerierových vlastností i vloh povahových), u středních a velkých je povinné vyšetření RTG DKK. Takže není možné, aby do chovu byli použiti jedinci, kteří neodpovídají standardu nebo jsou nositeli sledovaného dědičného zatížení v nepřípustné míře. Tyto podmínky upravuje konference klubu formou návrhů a jejich připomínkováním a následným výběrem z řad volených delegátů – zástupců vyslaných ze všech oblastí klubu. Čili se dá mluvit v obecné rovině o jakési formě demoktratické vůle. Ta se pak uplatňuje. Řekla bych, že i jak jsem si pročítala nejaktuálnější verzi stanov klubu, resp., zápisní řád, tak to na „nezřízený a nekontrolvatelný“ chov nevypadá. Zrovna tak u kníračů malých se vyskytlo několik případů dědičně zatíženého očního onemocnění PRA, ze kterého nelze dělat předčasné závěry. Závěry bych si dovolila učinit až nad konkrétními výsledky, které přinese plošně zavedené povinné vyšetření, které teprve bude povinné! Také nelze souhlasit s tím, že pouze importovaná krev s sebou nese řadu geneticky zatížených vad. Např. jako poradce chovu jsem se koncem 90. let ve své pobočce setkala s endokardiosou – se zbytněním srdečního svalu u knírače malého černého, který nebyl dotčen importovanou krví. Následkem tohoto onemocnění postižení jedinci přežívají vzhledem k průměrné délce života jen krátce – dvou až čtyř let života. Jedná se o onemocnění neléčitelné. Ani odborná veterinární péče život výrazněji neprodlouží, jen je pro postiženého pacienta snesitelnější. Jak jsem se již tehdy dočetla v dostupné literatuře, právě knírači malí černí patří mezi řadu plemen, kteří mohou být tímto dědičným onemocněním zatíženi. Podstaně dříve jsem se sešla i s epilepsií a hemofilií u knírače středního – v obou případech se jedná o dědičně podmíněné onemocnění. A přesto zde nikdo zatím nezačal uvažovat jako o zdravotním problému, který by se měl sledovat. Spíše se přikláním k názoru, že současná doba umožňuje vůbec anebo lépe diagnostikovat řadu zdravotních problémů. Nevidím jako cestu striktní legislativní úpravy chovatelských norem – jak jsem si mnohokráte ověřila, ty se dají „obcházet“. Daleko důležitější je osvěta, která chovatele poučí a přesvědčí o důležitosti všech rizicích souvisejících v případě zapojování postižených jedinců do chovu. To je ale otázka poctivého přístupu k chovu samotných jednotlivců, ale i v moci klubových orgánů se snažit osvětu naplňovat – a to se myslím, děje. Řekla bych, že vše určuje především správné zapálení spolu s morální úrovní všech zúčatněných. Pokud by se k chovu přistupovalo na tomto principu, pak by odpadla řada problémů. Jenže lidé nejsou andělé. Proto pak zde uváděný příklad s některými velkochovateli, resp. ti, kteří v chovu vidí už jen výrazný ekonomický profit. Ti pak dokážou daleko snadněji slevit na kvalitě za cenu kvantity. Daleko snáze se cítí ohroženi ve svých ekonomických zájmech a mají-li příležitost, dokážou v tomto duchu komplikovat život menším chovatelům. Je to již řada let, kdy se se stejným problémem potýkali v jisté evropské zemi. Vyřešili to následovně – funkcionářem nesměl být žádný chovatel, který měl více jak 2 vrhy za rok. Ale rozhodně nemám na mysli ty větší chovatele, kteří své odchovy dobře prezentují po výstavách nebo na sportovních akcích. Ti totiž jen „nevydělávají“. Kdo se zúčastňuje těchto jmenovaných akcí ví, jak je to ekonomicky a časově nákladná činnost. Já mám na mysli ty, kteří chovají kvantitativně, snad alespoň průměrně a bez chuti své odchovy srovnávat při příležitosti těchto akcí – kde také jinde!? A nejedná se vždy se jen aktivně zúčastnit, ale jet se třeba jen podívat, aby si chovatel udržel přehled o celkové situaci chovu. A opět – kde jinde má lepší příležitost – čím vyšší úroveň akce, tím větší šance si učinit obrázek o situaci v chovu plemene. To jsou ti, kterým opravdu o něco jde. Nesouhlasila bych s tím, aby poradcem chovu byl člověk, který nemá žádnou vlastní chovatelskou zkušenost s plemenem – rozhodně bych nerušila podmínku odchovů. Vždyť poradce chovu má provádět kontroly vrhů a měl by mít zažitou zkušenost jednak odchovem a obecným vývojem štěňat a jednak s rozvojem vlastností charakteristických pro plemeno – musí to totiž umět poradit především začínajícím chovatelům, kteří mají spíše teoretrické znalosti a nejsou připraveni na běžné varianty nebo snad odchylky od obecně platných nástinů, se kterými se právě v odborné literatuře sejde. Když už by mohl o chovu rozhodovat člověk bez zažitých praktických zkušeností, to už by se pak jednalo o funkci formální, resp. zbytečnou. Pak už by bylo rozumnější zrušit funkci poradce chovu a nechat na chovatelích. Vždyť zkušení chovatelé nejlépe znají své linie a také nejlépe si dokážou vybrat další jedince do svého chovu. A ti začínající? V zahraničí, kde poradce chovu nemají, tak se velmi často obrací na svého domovského chovatele. A vůbec by se dalo uvažovat o poradci chovu s pravomocí pouze „poradit“, když se na ně chovatel sám obrátí. Vycházela bych z původního významu slova „poradce“ – poradit – nikoliv rozhodovat. Tudíž rozhodně nedoporučuji striktní rozhodování poradců chovu o vydávání jakýchkoliv krycích listů (nejen u zahraničních krytí). Jejich významnou, ba přímo neocenitelnou rolí by mělo být například systematické roční vyhodnocování odchovů dle chovatelských akcí (výstavy, bonitace, zkoušky, závody, RTG DKK, PRA, seznamy uchovněných psů apod.). Bohužel, seznamy krycích psů u některých plemen kníračů opravdu neexistují… Výběr typu výstavy, která by měla být podmínkou pro zařazení do chovu si myslím, že vyhovuje stávající model. Jsem velice ráda, že se upustilo od podmínky účasti na klubové výstavě. Docházelo k takovým absurditám, že na této výstavě NEOBSTÁL mezinárodní champion krásy – opravdu nebyl ohodnocen ani jako výborný!!! Již nikdy více dát příležitost takovým praktikám!!! Nakonec běžný majitel se svým kníračem stejně zajde na nějakou klubovou, oblastní nebo krajskou výstavu. V lepším případě absolvuje některou z výstav vyšší úrovně než je klubová, tj. národní či mezinárodní výstava u nás. A jen malé procento nás reprezentuje na mezinárodní úrovni. Jakým právem by neměla být uznána výstava vyšší kategorie! Vždyť bychom měli být jen a jen rádi, že naši držitelé kníračů mají vyšší ambice a chtějí si kvality svých kníračů porovnat na vyšší úrovni a třeba i té nejvyšší. A rozhodně bychom měli být hrdi na to, že obstáli – vždyť reprezentují náš chov!!! To, že tuto úroveň oceníme tím, že je uznávána pro chovnost, je malým oceněním klubu těchto kvalitních jedinců a poděkováním jejich majitelům. A ještě poznámku. Pokud budou zachovány bonitace, pak bych doporučila výběr rozhodčích jednak podle znalostí našich plemen. Jako důležitou podmínku jejich znalosti bych viděla jeho praxi rozhodčího v mezinárodním kontextu. Velice mě zaráží, že u nás smí na bonitacích posuzovat rozhodčí, kteří buď vůbec nebo vzácně posuzovali v zahraničí. Rozhodčí by měl mít povědomí o mezinárodní úrovni a tu získá jen opakovanou praktickou zkušeností. Jak pak může objektivně posuzovat, když nemá mezinárodní praxi? Ještě bych pochopila, že tuto praxi může nahradit svými vynikajícími dlouholetými chovatelskými úspěchy (pro velké i sportovními). A zde se nabízí otázka – proč ze současných rozhodčích, kteří smí posuzovat na bonitacích, jsou k posuzování v zahraničí zváni jen povzácnu? Zda je či není sci-fi návrat knírače k původnímu německému typu? Současná situace zřejmě původnímu typu nepřeje, protože na chovatelských akcích, resp. na výstavách se s ním sejdete opravdu víc jak vzácně – a to v mezinárodním kontextu. Od národní úrovně už vůbec ne. Těm, kterým se tento typ knírače líbí nezbude, než napřít úsilí a snažit se tento typ udržet a dále prošlechťovat a hlavně, získat další nadšence, tak jak si je získal typ současný. Protože chov psů silně podléhá módě, není nic nemožné… A že by současní knírači byli méně oblíbené plemeno? To jsou pak méně oblíbená všechna plemena, protože celkově držení psů je stále finančně náročnější, resp. nedostupnější pro stále větší skupinu spoluobčanů. Zvyšující se poplatky ze psů, náklady spojené s výživou a hlavně stále nákladnější veterinární péče jsou činitelé, které si zodpovědní spoluobčané a potencionální majitelé psů pečlivě zvažují. Děkuji za vaši pozornost. Marcela Havlínová – oblastní poradce chovu Středočeské pobočky KCHK ČR.
 Marcela Havlínová (xxx.xxx.79.199)reagovat 1.6.2006 14:20:32
Vážení členové Středočeské pobočky KCHK ČR,
v časopise KNÍRAČ 2/2006 v článku „Přehled o úhradě členských příspěvků pobočkami k 31. 12. 2005“ dočetli mylnou informaci o ekonomických závazcích naší pobočky vůči předsednictvu klubu – o nedoplatku, který byl uhrazen až 4. října 2005. Skutečně jsme přehlédli, že odvod byl navýšen ze 150,- Kč za člena na 160,- Kč. Takže rozdíl, resp. nedoplatek za 22 členů činil 220,- Kč. Ten a všechny naše finanční závazky za rok 2005 byly předsednictvu klubu uhrazeny naposledy k 30. září 2005 (jednalo se o položku 1440,- Kč: 740,- Kč – odvod za výstavu, 220,- Kč – nedoplatek odvodu za 22 členů a 480,- Kč – odvod za další 3 členy za 3. čtvrtletí 2005). To jsme dokládali kopií dokladu předsednictvu již loňského roku, takže nás překvapuje odlišné datum úhrady 4. října 2005!!! A i kdyby snad předsednictvo akceptovalo datum přijetí deponovaných peněz, pak nechápeme, proč jsme byli jako pobočka přetřásáni jako dlužníci na zasedání předsednictva klubu ze dne 26. listopadu 2005 a jak se nakonec čtenáři časopisu KNÍRAČ 1/2006 mohli dočíst v článku „Zápis ze zasedání předsednictva KCHK 26. 11. 2005“. Doporučujeme hospodáři předsednictva, ať si dá dopořádku účetnictví – kopie dokladů rádi znovu poskytneme. Za výbor Středočeské pobočky KCHK ČR Marcela Havlínová. (Věrohodnost našich tvrzení lze doložit ekonomickými podklady.)
 Marcela Havlínová (xxx.xxx.79.199)reagovat 1.6.2006 14:21:19
MARNĚ…
Jako poradce chovu jsem zvána každým rokem na setkání rozhodčích a poradců chovu v Pardubicích – letos pořádaného 19. února 2006. Loňského roku, jsem se musela pro vážné zdravotní problémy ze své účasti na tomto setkání omluvit. Učinila jsem tak e-mailem, a to na adresu rozesílatele pozvánek na toto setkání – doc. Procházkovi – a stačilo to – má omluva byla akceptována. Letos jsem se opět musela pro vážné zdravotní problémy omluvit. Zvolila jsem stejnou cestu a opět jsem se e-mailem omluvila doc. Procházkovi, a dokonce ještě předtím, než pozvánky rozesílal. Protože však omluvu neakceptoval, raději jsem mu zaslala ještě jeden e-mail ihned po zaslání pozvánky (1. omluva zaslána 11. ledna a 2. omluva 22. ledna). A můj stejný postup nestačil – ze zápisu ze setkání v Pardubicích, který jsem obdržela, jsem s údivem zjistila, že omluvená nejsem. Proto jsem se obrátila na předsednictvo klubu, resp. na předsedu dr. Pavelka a přeposlala mu své dvě omluvy (16. března). Výsledkem byla prazvláštní omluva doc. Procházky: „Pokud jde o nezveřejnění Tvé omluvy v Pardubicích, za to se omlouvám. Ovšem při dobré vůli by se dalo pochopit, že dnes v tomto směru vykonávám jen pomocné práce (tj. rozesílání pozvánek): hlavním organizátorem setkání je dr. Pavelek (který byl na pozvánce podepsán a jemu proto patřila omluva) resp. dr. Beneš. Mezi kolegy by se to dalo pochopit a omluvit, mezi lidmi Tvého typu zřejmě ne. Pokud jde o pravidla slušnosti, pak by bylo lepší v tomto smyslu hodnotit spíše Tvá schizofrenní vyjádření.“A jako přídavek v květnu vyjde článek o setkání v Pardubicích opět v původním znění – NEOMLUVENA!!! Tak nevím, pravidla slušného chování asi přestávám chápat. Slušná omluva zřejmě pro některé není akceptovatelná. Zato v rámci své „pozoruhodné“ omluvy takový člověk, který mi například celá léta svévolně proti všem pravidlům slušného chování tyká (nikdy mě nepožádal o svolení, aby tak směl činit), se mě snaží dokonce poučovat, vychovávat a nastiňovat mi mé vlastnosti… Dovolila bych si poznamenat, že při „dobré vůli“, o které doc. Procházka píše, by mu snad nedalo tolik práce mou omluvu předat dr. Pavelkovi či dr. Benešovi a rozhodně cca dva měsíce po mém upozornění napravit svou chybu opravou o mé neúčasti v časopise, jehož je navíc redaktorem. Marcela Havlínová – oblastní poradce chovu Středočeské pobočky KCHK ČR. (Celou e-mailovou korespondeci ohledně mé omluvy na letošní setkání v Pardubicích jsem schopna doložit.)
 Fanouš (xxx.xxx.141.116)reagovat 6.11.2006 9:24:16
Váhám mezi SK a MK
Po pečlivém zvažování, jsem pevně rozhodnut o koupi fenky knírače. Měl by plnit roli rodinného psa (máme malé děti 3 a 1 rok a žijeme v panelákovém 3+1) a zároveň bych se chtěl věnovat sportovní kynologii (zkušenosti se psy již mám - NO, jezevčíci). Váhám pouze mezi malým a střední typem. Střední by mi vyhovoval, protože bych mohl dělat klasickou kynologii včetně obran, s malým zkoušky pouze pro malá plemena, tzn. bez obran. Malý mi zase přijde praktičtější a skladnější do bytu i do auta (často jezdíme cca 100 km k rodičům). Navíc jsou obecně malý ve výcviku trochu bystřejší. Tak nevím. Na malém by mě vadila hlavně ta absence obran. Jde o rozhodnutí na dalších 15 let. Jaké máte zkušenosti s výcvikem obou variant Vy, kterou byste volili? A ještě jedna otázka. U malého knírače bych šel do barevné varianty p+s, u středního bych váhal. Je nějaký jiný důvod kromě subjetivního estetického, proč zvolit raději variantu černou nebo p+s. Díky
 Havlínová Marcela (xxx.xxx.95.34)reagovat 6.11.2006 11:06:02
RE:Váhám mezi SK a MK
Vážený pane, dovoluji si reagovat na Váš dotaz. Sama jsem dlouhá léta měla knírače střední barvy pepř a sůl. Protože jsem se přestěhovala do městského bytu, jako společníka do života jsem zvolila knírače malého, opět barvy pepř a sůl. Nějaké zkušenosti s výcvikem středním kníračů jsem získala a myslím si , že jsou skutečně velmi vhodní pro řadu různých disciplín z oblasti sportovní kynologie. Pro obranu mají tu výhodu, že netrpí handicapem malé postavy jako malí knírači. Není to otázka povahy, ale opravdu mají omezené fyzické dispozice a velmi dobrou inteligenci, aby si to uvědomovali. Pravdou je, že malou výšku kompenzují ještě bystřejším rozumem a velkým sebevědomím. Ač se mi podařilo doslova zkrotit abnormálně temperamentní stření kníračku natolik, že úspěšně složila zkoušku z výkonu a měla výbornou trojkovou poslušnost, tak naopak jsem neuspěla u sebevědomé silné osobnosti mé první malé kníračky ani v základní poslušnosti. Pravdou je, že i ona základně poslouchala – považuji za to např. bezpečnou ovladatelnost bez vodítka v rušnějších podmínkách, které může poskytovat městský provoz ulic. Zřejmě šlo o výjimečně silnou individualitu, protože se mi s ní nepodařilo více, ani po poradě se zkušenými výcvikáři. Dnes už své malé knírače mám jen pro radost, s tím, že na nich pro jejich bezpečnost vyžaduji stále onu velmi dobrou ovladatelnost bez vodítka a základní poslušnost pro soužití, aby nebyli zbytečně problematičtí. Všechny nároky na ně kladené zvládají snadno. Ale protože jsou právě velmi inteligentní – všechny velikostní rázy, jedná se o trvalý dialog na téma, kdo má větší kompetence. Pro sportovní kynologii bych osobně dala přednost knírači střednímu – je to otázka i fyzických dispozic, jako odolnost povětrnostním podmínkám (tak snadno vám neprochladne, vydrží větší zátěž v členitém terénu). Ale znám však řadu majitelů malých kníračů, kteří se svými svěřenci velmi dobře uspívají v oblasti sportovní kynologie. Malý vzrůst má zase výhody – prostorové (při celkovém, soužití, cestování apod.). Ale například tuto výhodu uplatňují při záchranářském výcviku – jsou lehcí, vejdou se do malých prostor a celkově jsou pohybově daleko obratnější. Např. jsem se smířila s tím, že mi mí knírači doma lezou po výškách jako kočky. A ještě k srsti. Kdysi jsme se laicky rozhodovali pro barvu. Zvítězila pepř a sůl z důvodů, protože na nich není vidět šedivění, jak je často vidět černého zbarvení. Celkově je na finální výstavní úpravu nejnáročnější zbarvení pepř a sůl – aby pigment byl dobře rovnoměrně rozložen po partiích, které se trimují. U černých středních problémy nejsou. U malých kníračů často celkově šediví v mladém věku – což standard nepřipouští. Co do tvrdosti srsti jsou na tom nejlépe střední (v obou barevných rázech). Hůře na tom jsou knírači malí. Nerada bych, aby to vyznělo jako obecný jev. Jen je zapotřebí se zorientovat v chovech. O tvrdosti srsti se zmiňuji proto, že dobrou kvalitu oceníte právě ve sportovní kynologii. Kvalitní tvrdá srst (přiléhající tvrdý krycí chlup s bohatou měkkou podsadou) dobře chrání psa i v nepříznivých povětrnostních podmínkách (např. tak snadno nepromokne, neprochladne). Jsou to postřehy, které Vám možná trochu pomohou při výběru velikostního a barevného rázu. S pozdravem Marcela Havlínová.
 Fanouš (xxx.xxx.141.116)reagovat 9.11.2006 10:20:11
výběr stříhacího strojku
Samozřejmě se mi nechce příliš investovat a vybírám stříhací strojek pro úpravu jednoho MK. Váhám mezi typem Moser 1400 a Moser 1230. Myslíte, že levnější Moser 1400 by stačil? Dík
 Tomula (xxx.xxx.116.11)reagovat 9.1.2007 8:00:01
Granule - "střední třída"
Po téměř 20 letech života s jezevčíky na granulích Shurgain (Debut, Optiplus), se kterými jsem měl výbornou zkušenost -výborný poměr kvalita/cena, jsem se rozhodnul pro změnu v mém kynologickém životě a plánuji přízení si malého knírače. Zvažuji také, zda zůstat u granulí u vyzkoušené značky (před 15 lety byly z "kanadských granulí " bežně dostupné jen ShurGai nebo Anka) nebo zkusit něco nového, ale už ostatními chovateli úspěšně vyzkoušeného. Jde mi zase o podobnou třídu granulí (tzn. cca 45 - 65 Kč/kg). Např. zvažuji mezi Ankou a Chicopee, se kterými má údajně hodně chovatelů dobrou zkušenost nebo o trochu dražší Acanou. Supermarketové granule za pár kaček jsou podle mě spíš hnojivo, což jsem si přiznám se krátce na psech sám vyzkoušel. U drahých krmiv zase nevěřím tomu, že rozdíl v kvalitě odpovídá rozdílu v ceně. Nejlepší je podle mě zlatá střední cesta (případně - pro klid v duši - v prvním půl roce, roce života psa si trochu "připlatit" a po ukončení růstu přejít na "střední třídu"). Jen pro dokreslení: když jsem byl se svým druhým jezevčíkem v jeho 13 letech na celkovém vyšetření (i z krve) u verináře (z důvodu plánovaného uspání kvůli čistění zubů), hodnotil jeho zdravotní stav jako bězně u 8 letého psa. Tak nevím.
 Tomula (xxx.xxx.89.21)reagovat 1.7.2008 7:42:48
základní výbava pro MK
Dobrý den, po 16 letech jsme přišli o jezevčíka - měl k dispozici dvorek RD. Budeme si nyní pořizovat malého knírače - fenku a bude žít s náma v bytě,často cestovat. Přečetl jsem si o plemeni nějakou literaturu, ale přesto bych potřeboval poradit jakou základní výbavu pro něj pořídit. Především mě zajímá velikost plastového boxu - přepravky, která bude sloužit jako pelíšek a zároveň přepravka do auta. Dále obojek - stahovací či polostahovací, jedno-dvoj-nebo trojřadý a jeho velikost... pomůcky na trimování atd. Moc děkuji fkabl@post.cz