Reagovat na příspěvek
| Zjizvené srdce [Autor: anonym] [Datum: 22.07.2011 2:52:42] |
Nikdy jsem nečekal, že zamilovat se může být tak snadné. Byla moje první láska, u které jsem měl skutečný pocit zamilovanosti. Náš vztah byl krásný. Bylo nám sedmnáct a celý život jsme měli před sebou. Co mohl člověk chtít víc. Po dvou letech, kdy už nám bylo oběma jasné, že už se nejedna o románek, ani o známost jsme začali k našemu vztahu přistupovat velmi vážně. Z mé milované přítelkyně se stal přítel v dobrém i ve zlém a věděli jsme, že to tak chce oba napořád.
Jelikož jsme byli oba z rozvrácené rodiny, velmi jsme si uvědomovali, jak je soudržnost ve vztahu důležitá. Jenže to se nesmělo přihodit to, co se stalo. Bylo pondělí večer a já jsem spokojeně si připravoval věci na trénink. V tom mi přišla na mobil zpráva. To co obsahovala, mi obrátilo svět.
Něco se stalo, nemůžu to teď vysvětlovat, ale už se nikdy neuvidíme.
S tímto textem jsem musel žít několik týdnů. Na smsky nedopovídala, telefon nezvedala, doma nikdo neotvíral. Jakoby se po ní slehla zem. Po pár týdnech mi přišel hovor s vysvětlením. Konečně mi zavolala, když našla sílu mi vysvětlit, co se stalo. Její nevlastní matka byla přistižená při nevěře a tak se s tátou musela přestěhovat. Byla už dost daleko na to, aby se s ní nešlo vídat. Nakonec mě přesvědčila, že v tuho chvíli si musí uspořádat život sama, ale že nechce, abych se trápil. Pokud to pude se vrátit, znovu se shledáme. S touto myšlenkou na naše opětovné setkání jsem musel žít další tři roky. Nikdy jsem na ní nezapomněl. Byla pro mě ta pravá, cítil jsem to. Nedalo se to jen tak přerušit. Stále jsem doufal v její návrat a v pokračování toho kde jsme skončili.
Když jsem odcestoval studijně na rok do ciziny, dozvěděl jsem se od přítele, že se vrátila zpět do města. Měl jsem ohromnou radost, ale musel jsem počkat, než jsem se mohl vrátit. Okamžitě po příjezdu jsem jel za ní. Po cestě k ní jsem se ještě stavil kousek od náměstí v květinářství. Koupil jsem její oblíbené slunečnice a nechal je svázat. Když jsem přecházel náměstí, představoval jsem si jaký to asi bude, až se opět po tolika letech shledáme. Věřil jsem, že se nám povede pokračovat, tam kde jsme tehdy museli skončit. Procházím náměstí a zrovna, když jdu kolem kostela vidím, jak z pod oblouku vycházejí novomanželé, na chvilku zpomalím krok, abych se podíval. A najednou jsem jí spatřil. Nikdy jí to neslušelo víc. Měla na sobě bílé šaty a vedle sebe ženicha. V tu chvíli jsem ztuhnul na místě. Slunečnice mi vypadli z ruky, jako když padají růže do hrobu. V životě jsem jí neviděl tak šťastnou. Touto chvíli skončila jedna velká etapa mého života. |