Reagovat na příspěvek

Není už pozdě ?
[Autor: Marcela Havlínová] [Datum: 01.06.2006 14:17:33]
To je titulek článku, který vyšel Ing. J. Hlavaté v časopise KNÍRAČ 1/2006. Dotýká se zde současných kvalit kníračů. Protože tento článek byl formulován jako výzva k diskusi, dovoluji si se k ní připojit. Lze souhlasit, že povahy se výrazně zlepšily – konečně přestávají být knírači laickou veřejností akceptováni jako ti malí, protivní, uštěkaní psíci. Nelze však souhlasit s tím, že by byli hůře cvičitelní. Sama mám doma již pátého malého knírače. První kníračka byla klasický uštěkánek. Ale naštěstí štěkala potichu. Ostatní čtyři byli již z linií importovaných. Ani jednomu z těch pěti kníračů nechyběl a nechybí dostatečný temperament. Nakonec kdo z řad kníračkářů např. nezná Ing. Z. Rozovou, která stále velmi úspěšně reprezentuje po řadu let naše malé knírače právě ve sportovní kynologii. Spíše se mění styl života a je stále méně času na soukromé aktivity. Od chovatelů velkých kníračů často slýchám vzhledem k jejich povahám, že chov těchto velikostních rázů se rozděluje na chov exteriérový na úkor povah a na chov pracovní. Protože nemám tolik zkušeností v pobočce, nerada bych se k této problematice vyjadřovala. Ale znám jednotlivce a například právě z importovaných linií, kteří splňují jak exteriérové tak povahové vlastnosti plemene. Kvalita srsti je v posledních letech opravdu velmi diskutovaným problémem u kníračů malých. U barvy pepř a sůl a černostříbřité se však o zvláštní zvýšené péči mluvit nedá. Např. ze čtyř mých malých kníračů pepř a sůl z importované krve tři nevyžadovali zvláštní péči o srst. Při běžné údržbě (trimování a následné ostříhání) měli a mají kvalitní tvrdou srst na požadovaných partiích. Jediným rozdílem je podstatně bohatší ochlupení vousu, hrudníku a končetin. Toto ochlupení je měkkčí, ale srovnatelně s první kníračkou, ale i kdysi mými knírači středními. Pokud z praktických důvodů někomu vadí náročnější údržba dnešního střihu kníračů s delším chlupem vyžadovaná na výstavách, může se uchýlit ke staršímu střihu s podstatně kratším chlupem – a je po problémech. O čtvrtém nechci zatím hovořit, neboť se jedná o pětiměsíční štěně, které zatím nemá typ srsti dospělého jedince. Ani od svých chovatelů nemám informace, že by výrazně údržba srsti narostla. Vím o problémech srsti kníračů malých černých – tvrdost a barva. Ale i zde je zájem poctivých chovatelů o nápravu situace. A daří se. Taktéž malí bílí již tolik netrpí absencí podsady atd. atd. Prostě chovatelství je o trpělivosti a stálém pygmalionství. Dost mě zaujalo, jak se hodnotí importovaní krve – jako „nezřízené a nekontrolovatelné“. Předně, přímé používání imporotvané si nemohou dovolit všichni z jednoduchého a prostého důvodu – je to dosti náročný ekonomický krok. Takže z valné části se u většiny chovatelů jedná o nepřímé využívání cizí krve – již formou zapojování odchovaných potomků. A pokud je mi známo, tak stále tito jedinci musí odpovídat standardu a chovným podmínkám. Tzn., že musí projít výstavou, bonitací (tj. kromě hodnocení exerierových vlastností i vloh povahových), u středních a velkých je povinné vyšetření RTG DKK. Takže není možné, aby do chovu byli použiti jedinci, kteří neodpovídají standardu nebo jsou nositeli sledovaného dědičného zatížení v nepřípustné míře. Tyto podmínky upravuje konference klubu formou návrhů a jejich připomínkováním a následným výběrem z řad volených delegátů – zástupců vyslaných ze všech oblastí klubu. Čili se dá mluvit v obecné rovině o jakési formě demoktratické vůle. Ta se pak uplatňuje. Řekla bych, že i jak jsem si pročítala nejaktuálnější verzi stanov klubu, resp., zápisní řád, tak to na „nezřízený a nekontrolvatelný“ chov nevypadá. Zrovna tak u kníračů malých se vyskytlo několik případů dědičně zatíženého očního onemocnění PRA, ze kterého nelze dělat předčasné závěry. Závěry bych si dovolila učinit až nad konkrétními výsledky, které přinese plošně zavedené povinné vyšetření, které teprve bude povinné! Také nelze souhlasit s tím, že pouze importovaná krev s sebou nese řadu geneticky zatížených vad. Např. jako poradce chovu jsem se koncem 90. let ve své pobočce setkala s endokardiosou – se zbytněním srdečního svalu u knírače malého černého, který nebyl dotčen importovanou krví. Následkem tohoto onemocnění postižení jedinci přežívají vzhledem k průměrné délce života jen krátce – dvou až čtyř let života. Jedná se o onemocnění neléčitelné. Ani odborná veterinární péče život výrazněji neprodlouží, jen je pro postiženého pacienta snesitelnější. Jak jsem se již tehdy dočetla v dostupné literatuře, právě knírači malí černí patří mezi řadu plemen, kteří mohou být tímto dědičným onemocněním zatíženi. Podstaně dříve jsem se sešla i s epilepsií a hemofilií u knírače středního – v obou případech se jedná o dědičně podmíněné onemocnění. A přesto zde nikdo zatím nezačal uvažovat jako o zdravotním problému, který by se měl sledovat. Spíše se přikláním k názoru, že současná doba umožňuje vůbec anebo lépe diagnostikovat řadu zdravotních problémů. Nevidím jako cestu striktní legislativní úpravy chovatelských norem – jak jsem si mnohokráte ověřila, ty se dají „obcházet“. Daleko důležitější je osvěta, která chovatele poučí a přesvědčí o důležitosti všech rizicích souvisejících v případě zapojování postižených jedinců do chovu. To je ale otázka poctivého přístupu k chovu samotných jednotlivců, ale i v moci klubových orgánů se snažit osvětu naplňovat – a to se myslím, děje. Řekla bych, že vše určuje především správné zapálení spolu s morální úrovní všech zúčatněných. Pokud by se k chovu přistupovalo na tomto principu, pak by odpadla řada problémů. Jenže lidé nejsou andělé. Proto pak zde uváděný příklad s některými velkochovateli, resp. ti, kteří v chovu vidí už jen výrazný ekonomický profit. Ti pak dokážou daleko snadněji slevit na kvalitě za cenu kvantity. Daleko snáze se cítí ohroženi ve svých ekonomických zájmech a mají-li příležitost, dokážou v tomto duchu komplikovat život menším chovatelům. Je to již řada let, kdy se se stejným problémem potýkali v jisté evropské zemi. Vyřešili to následovně – funkcionářem nesměl být žádný chovatel, který měl více jak 2 vrhy za rok. Ale rozhodně nemám na mysli ty větší chovatele, kteří své odchovy dobře prezentují po výstavách nebo na sportovních akcích. Ti totiž jen „nevydělávají“. Kdo se zúčastňuje těchto jmenovaných akcí ví, jak je to ekonomicky a časově nákladná činnost. Já mám na mysli ty, kteří chovají kvantitativně, snad alespoň průměrně a bez chuti své odchovy srovnávat při příležitosti těchto akcí – kde také jinde!? A nejedná se vždy se jen aktivně zúčastnit, ale jet se třeba jen podívat, aby si chovatel udržel přehled o celkové situaci chovu. A opět – kde jinde má lepší příležitost – čím vyšší úroveň akce, tím větší šance si učinit obrázek o situaci v chovu plemene. To jsou ti, kterým opravdu o něco jde. Nesouhlasila bych s tím, aby poradcem chovu byl člověk, který nemá žádnou vlastní chovatelskou zkušenost s plemenem – rozhodně bych nerušila podmínku odchovů. Vždyť poradce chovu má provádět kontroly vrhů a měl by mít zažitou zkušenost jednak odchovem a obecným vývojem štěňat a jednak s rozvojem vlastností charakteristických pro plemeno – musí to totiž umět poradit především začínajícím chovatelům, kteří mají spíše teoretrické znalosti a nejsou připraveni na běžné varianty nebo snad odchylky od obecně platných nástinů, se kterými se právě v odborné literatuře sejde. Když už by mohl o chovu rozhodovat člověk bez zažitých praktických zkušeností, to už by se pak jednalo o funkci formální, resp. zbytečnou. Pak už by bylo rozumnější zrušit funkci poradce chovu a nechat na chovatelích. Vždyť zkušení chovatelé nejlépe znají své linie a také nejlépe si dokážou vybrat další jedince do svého chovu. A ti začínající? V zahraničí, kde poradce chovu nemají, tak se velmi často obrací na svého domovského chovatele. A vůbec by se dalo uvažovat o poradci chovu s pravomocí pouze „poradit“, když se na ně chovatel sám obrátí. Vycházela bych z původního významu slova „poradce“ – poradit – nikoliv rozhodovat. Tudíž rozhodně nedoporučuji striktní rozhodování poradců chovu o vydávání jakýchkoliv krycích listů (nejen u zahraničních krytí). Jejich významnou, ba přímo neocenitelnou rolí by mělo být například systematické roční vyhodnocování odchovů dle chovatelských akcí (výstavy, bonitace, zkoušky, závody, RTG DKK, PRA, seznamy uchovněných psů apod.). Bohužel, seznamy krycích psů u některých plemen kníračů opravdu neexistují… Výběr typu výstavy, která by měla být podmínkou pro zařazení do chovu si myslím, že vyhovuje stávající model. Jsem velice ráda, že se upustilo od podmínky účasti na klubové výstavě. Docházelo k takovým absurditám, že na této výstavě NEOBSTÁL mezinárodní champion krásy – opravdu nebyl ohodnocen ani jako výborný!!! Již nikdy více dát příležitost takovým praktikám!!! Nakonec běžný majitel se svým kníračem stejně zajde na nějakou klubovou, oblastní nebo krajskou výstavu. V lepším případě absolvuje některou z výstav vyšší úrovně než je klubová, tj. národní či mezinárodní výstava u nás. A jen malé procento nás reprezentuje na mezinárodní úrovni. Jakým právem by neměla být uznána výstava vyšší kategorie! Vždyť bychom měli být jen a jen rádi, že naši držitelé kníračů mají vyšší ambice a chtějí si kvality svých kníračů porovnat na vyšší úrovni a třeba i té nejvyšší. A rozhodně bychom měli být hrdi na to, že obstáli – vždyť reprezentují náš chov!!! To, že tuto úroveň oceníme tím, že je uznávána pro chovnost, je malým oceněním klubu těchto kvalitních jedinců a poděkováním jejich majitelům. A ještě poznámku. Pokud budou zachovány bonitace, pak bych doporučila výběr rozhodčích jednak podle znalostí našich plemen. Jako důležitou podmínku jejich znalosti bych viděla jeho praxi rozhodčího v mezinárodním kontextu. Velice mě zaráží, že u nás smí na bonitacích posuzovat rozhodčí, kteří buď vůbec nebo vzácně posuzovali v zahraničí. Rozhodčí by měl mít povědomí o mezinárodní úrovni a tu získá jen opakovanou praktickou zkušeností. Jak pak může objektivně posuzovat, když nemá mezinárodní praxi? Ještě bych pochopila, že tuto praxi může nahradit svými vynikajícími dlouholetými chovatelskými úspěchy (pro velké i sportovními). A zde se nabízí otázka – proč ze současných rozhodčích, kteří smí posuzovat na bonitacích, jsou k posuzování v zahraničí zváni jen povzácnu? Zda je či není sci-fi návrat knírače k původnímu německému typu? Současná situace zřejmě původnímu typu nepřeje, protože na chovatelských akcích, resp. na výstavách se s ním sejdete opravdu víc jak vzácně – a to v mezinárodním kontextu. Od národní úrovně už vůbec ne. Těm, kterým se tento typ knírače líbí nezbude, než napřít úsilí a snažit se tento typ udržet a dále prošlechťovat a hlavně, získat další nadšence, tak jak si je získal typ současný. Protože chov psů silně podléhá módě, není nic nemožné… A že by současní knírači byli méně oblíbené plemeno? To jsou pak méně oblíbená všechna plemena, protože celkově držení psů je stále finančně náročnější, resp. nedostupnější pro stále větší skupinu spoluobčanů. Zvyšující se poplatky ze psů, náklady spojené s výživou a hlavně stále nákladnější veterinární péče jsou činitelé, které si zodpovědní spoluobčané a potencionální majitelé psů pečlivě zvažují. Děkuji za vaši pozornost. Marcela Havlínová – oblastní poradce chovu Středočeské pobočky KCHK ČR.
 
Jméno:
Email
Titulek
Opište kód: [?]