Reagovat na příspěvek
| Český sourcebook??? [Autor: Jay Kowalski] [Datum: 21.01.2003 19:20:03] |
Přemýšlím o vytvoření českého dodatku k PnP (když to mají poláci, můžem to mít aj mi:) Šlo by o soubor historie postnuke ČR, případně SR, spolu s popisem míst, způsobu života, používaného vybavení, a nějakých nových specialitek jako třeba perky nebo náhodná setkání. Zajímá mě, jestli by to byl někdo dělat se mnou. Jo jasně, je na to docela ještě brzo, když ještě nejsou hotový pravidla PnP, ale přesto je to docela zajímavá věc. Kdyžtak se mě nějak ozvěte...
Zatím sem napsal něco jako začátek krátkého úvodu (slohovky mě nejdou, takže omluvte (ne)kvalitu:)
Petr se ráno probudil se špatnou předtuchou. Ne že by neměl zlé předtuchy každé ráno, vždyť Evropa byla v jednom ohni. Tahle však byla zatím nejhorší ze všech. „Dnes se stane něco hodně špatného“, říkal si. „Ještě horšího, než to co se stávalo každý den.“ Jako každé ráno vstal a připravil snídani pro svou ženu Evu a dcerku Terezku. Ani dnes je nechtěl znepokojovat a tak pomlčel o svém zlém tušení. Po snídani se rozloučil a vydal se pěšky do centra Brna, aby se podíval, jestli se nestal zázrak a on někde nesežene trochu benzínu do auta, nebo trochu lepšího jídla než je sója, které jediné byl relativní dostatek. Cesta trvala docela dlouho. Z Heršpic to je do centra takových 6 kilometrů, a metro, tramvaje ani autobusy už dlouho nejezdí. Když už byl na cestě zpět, rozezněly se sirény. Petr tomu však téměř nevěnoval pozornost. Poslední dobou se houkalo na poplach každou chvíli a většinou šlo o planý poplach.
V poledne se vrátil, jako obvykle s prázdnou. Pojedli s rodinou něco sóji na oběd, Eva šla poslouchat rádio, Terezka si šla hrát před dům a Petr si šel číst noviny. Bylo v nich téměř to stejné jako včera, předevčírem nebo před týdnem: „Naši hoši v Německu si vedou velice dobře. Postupujeme na všech frontách!“, „Naši Polští kolegové na Visle provedli velkou ofenzívu za pomoci nových zbraní. NATO ustupuje!“ nebo „SSD použilo v Maďarsku chemické zbraně. NVS to ostře odsoudilo.“. Podle něj šlo stejně jen o propagandu a dezinformace, některé zprávy však byly, i když se mu to vůbec nelíbilo, pravdivé, jako třeba ty o hrozícím nebezpečí nukleární apokalypsy.
Zrovna se začetl do reportáže o zdrojích energie na bázi studené fůze, když na něj Eva zavolala: „Petře! Honem přijď sem. To si musíš poslechnout!“. A tak Petr šel. Tušil, co v rádiu uslyší. Jeho předtuchy se staly skutečností. „Jaderné střely zasáhly Řím, Atény a další velká města ve středomoří. Další pak dopadly na Amsterodam a Londýn. Žádáme všechny obyvatele, aby se uchýlili do protiatomových krytů. Hrozí nebezpečí nukleárního útoku.“ Petr nelenil a vyběhl ven, aby přivedl Terezku domů a spolu se pak ukryli. Neslyšel už v rádiu zprávu o tom, že byl přerušen veškerý kontakt s Prahou a jinými městy. Neslyšel ani tu zprávu, že další střely míří na Brno. Nepotřeboval to slyšet. Stačilo mu slyšet sirény, které se rozeřvaly a o kterých tentokrát věděl, že nesignalizují planý poplach. Vyběhl z domu. Jeho dcera si hrála na prolézačkách v blízkém parčíku. „Terezko! Pojď domů! Musíme se schovat!“...
...záblesk...
...a potom osmdesát let temnoty.
Někteří měli to štěstí, že přežili. Buď v jednom ze tří Vaultů postavených na našem území nebo v jiných krytech pod městy, nebo třeba v jedné z mnoha přestavěných pevností a tvrzí pohraničního opevnění z dob před druhou světovou válkou. Úpravy těchto staveb byly až na pár výjimek velmi amatérské, a proto nechránily jak měly. Mnoho z těch, kteří byly v takovýchto krytech si později přálo, aby spíše nepřežili. Nadměrné ozáření z nich udělala groteskní karikatury lidí – ghouly.
Když se po osmdesáti letech otevřely vaulty pod Prahou, Brnem a Ostravou, čekalo jejich obyvatele nemilé překvapení. Všude okolo bylo plno radiace, z měst nezbylo víc než sutiny a trosky, nezůstalo téměř nic z přírody a živých tvorů.
|